Žijeme ve světě, který globální kapitalistické instituce drancují. Menšina bohatne na úkor většiny. Co s tím?

Víte, co je Partekon? Ne? Je to dnes již legendární vize o tom, jak může vypadat ekonomicko- společenská alternativa kapitalismu. Málokdo totiž pochybuje o tom, že ten prochází v lepším případě krizí, v horším případě svým koncem, po němž dosud není vůbec známo, co nastane.

Pokud jste se s tímto výrazem dosud nesetkali (a pravdou je, že skoupá je v tomto směru dokonce i Wikipedie), pak lze prozradit, že Partekonisté jsou lidé ve smyslu ekonomických filozofů, podle jejichž modelu by byla do jisté míry redukována hierarchie ve společnosti na minimum, ale zároveň by se maximálně zvýšily rovné příležitosti a odpovědnosti každého člověka za svůj osud. Myšlenky tohoto druhu přitom nejsou úplnou novinkou, rodit se začaly zřejmě již v 60. letech minulého století. Mimo jiné se k nim však přiklání například i Noam Chomský.

Smažou se třídní rozdíly?

„Má-li být alternativní vize kapitalismu skutečně seriózní, musí načrtnout nové instituce odlišující se od těch stávajících. Tyto nové instituce by měly zajišťovat výrobu, alokaci a spotřebu přinejlepším stejně dobře jako jejich protějšky v kapitalismu, tržním socialismu s centrálním plánováním. Neměly by ale vyvolávat třídní rozdíly, ani zavádět vládu jedné třídy nad druhou. Měly by podporovat spravedlnost, diverzitu, solidaritu a možnost řízení sebe sama neboli self-managamentu,“ uvádí lidé, kteří do budoucna zastávají  a propagují nový systém nazvaný participativní ekonomika.

Spisovatel, ekonom a aktivista Michael Albert na toto téma vydal knihu (u nás vyšla před necelými 2 lety pod názvem Partekon) a tím se stal osobou, která je s Partekonem neboli participativní ekonomikou, nejúžeji spojována.. Jeho kniha byla záhy označena historikem a sociálním aktivistou Howardem Zinnem za: „podnětný, pečlivě odůvodněný a zarytě provokativní popis toho, jak bychom se mohli osvobodit od ekonomické nespravedlnosti.“ Proč taková charakteristika?

Partekon totiž vylučuje dělení do společenských tříd, protože odstraňuje ekonomické rozdíly, jež některým aktérům přiznávají větší moc a jiné veškeré moci zbavují. Některým přitom přinášejí bohatství a jiným chudobu, čímž systematicky staví jedny proti druhým. Jak to zdůvodňuje a co všechno vede k takovým závěrům je detailně rozepsáno v jednotlivých kapitolách zmiňované knihy.

Zmizí podřízení i nadřízení?

V novém společenském uspořádání, které představují zastánci participativní ekonomiky, by už nebyla žádná třída vlastníků, která by byla o úroveň výše, ale ani třída rozkazující ostatním – žádní koordinátoři. Není v něm tudíž logicky ani žádná třída podřízených (dělnická). Je tomu tak proto, že v tomto hospodářství neexistuje kapitál v soukromém vlastnictví, nedochází k monopolizaci podmínek umožňujících rozhodovat. V takovémto systému by byli pouze lidé, kteří by přispívali k hospodářskému výsledku, a tím by na něj prostě měli nárok. Kdo by se nemohl fyzicky zúčastnit, má stejný nárok, z titulu toho, že je člověkem. Všichni mají v daném hospodářství stejné vlastnické postavení, všichni se lopotí ve vyvážených komplexech pracovních činností.

Nutno však podotknout, že cesta k takovémuto stavu, by zcela určitě nebyla jednoduchá a možná právě proto o konkrétních detailech přechodu k němu, v knize vedeno moc není. To, že by se však mnozí této změně bránili, je nabíledni.

Příklad praxe v duchu ideí Partekonu pak autor knihy Michale Albert nabízí na hypotetickém zamyšlení. Nastoluje otázku, zda by si v takovémto společenském zřízení zasloužil větší odměnu za své dílo třeba Wolfgang Amadeus Mozart, který své geniální hudební skladby tvořil proto, že byl více obdarován talentem než ostatní, měl i možnost se pohybovat v jiných společenských vrstvách, než bylo dostupné všem jiným.

 

Tyranie asi není pro lidstvo žádoucím údělem. Tak co s tím?

Pokud tedy tyranizování, utlačování, draní se dopředu a šlapání ostatním na paty, tak typické i pro současný kapitalismus, není pro lidstvo žádoucím údělem, oč by tedy mělo usilovat? Vždyť po celém světě kapitalismus provází nyní skutečně pokoření, bezpráví a hlad. Ovšem i ti, co kapitalismem opovrhují, se zároveň obávají, že bez něj by bylo utrpení možná ještě větší. Hovoří se pak proto například o alternativách, které zde byly již výše zmíněny - o nastolení tržního socialismu, socialismu s centrálním plánováním či zeleném bioreligionalismu. Která z nich má největší šanci uspět, však nikdo přesvědčivě netuší.

I proto Michael Albert ve svém díle přináší alarmující výčty toho, co kapitalismus v současné době kolem sebe údajně rozsévá.

„Žijeme ve světě, který globální kapitalistické instituce drancují, aby menšina zbohatla na úkor většiny. Jde o více než jen politické téma, protože uvalujeme břemeno na naše životní prostředí a zatěžujeme náš sociální systém. V lidské historii jsme právě dosáhli bodu, kde přežití civilizace a možná dokonce i našeho druhu závisí na nahrazení zločinných kapitalistických institucí takovými, které podporují demokracii, tržní ekonomiku a etické kultury sloužící životu a společnosti. Musíme čelit očividnému faktu, že pád kapitalismu je nevyhnutelným důsledkem upadajících hodnot a chování institucí, které povyšují peníze nad samotný život. Abychom vytvořili svět, ve kterém život může vzkvétat a prosperovat, musíme opět vytvořit ekonomiku založenou na hodnotách a institucích, které respektují život, uspokojují lidské potřeby a musíme vrátit penězům úlohu směnného prostředku,“ konstatuje autor.

Čeká nás tvrdé procitnutí?

Albert pak též připomíná, že všichni, kdo vyrůstali v přesvědčení, že kapitalismus je základem demokracie, tržní svobody a dobrého života, zažili v posledních letech tvrdé procitnutí. Stačilo k tomu uvědomění, že v kapitalismu představuje demokracii prodej nejvyšší nabídce. Trh je plánován centrálně globálními mega-korporacemi většími, než je většina zemí a rušení pracovních míst a živobytí je chápáno jako pokrok.

A tak je pravdou, že vývoj a přerod kapitalismu s tím, co po něm přijde, zaměstnává hlavy mnoha lidí na celém světě. A jelikož teorie jsou různé, stojí za to připomenout aspekty, které krizi, či dokonce finiš kapitalismu potvrzují.

Kapitalismus ztratil smysl pro morálnost

To, že společenský systém, ve kterém se nyní většina světa nachází, má namále, se domnívá i americký novinář působící v České republice Erik Best. I on v jednom ze svých článků před časem konstatoval, že minimálně ten západní kapitalismus selhává. Důvodem je podle něj to, že ztratil svůj smysl pro morálnost.

Morální chování je překážkou na cestě za úspěchem

„Druh kapitalismu, který praktikují naše největší firmy, se v ničem nepodobá principům volného trhu, jež jsme studovali ve škole. Ve skutečnosti se morální chování v byznysu stává překážkou na cestě za úspěchem. Pokud nenabudeme zpět onen smysl pro „morální kapitalismus", můžeme vskutku hovořit o jeho nadcházející smrti,“ uvedl Best. A jeho názor není ojedinělý.

Oligarchové a kapitalismus

„Vůbec si netroufám říct, že to, co nyní převládá v Česku, co produkuje jistá skupina oligarchie, je vůbec kapitalismus. Systém, který zde vláda nastolila, proto považuji za přežitý a za takový, který by měl být změněn, poněvadž to s ním nejde dál,“ uvedla před médii před časem též komunistická poslankyně Kateřina Konečná, která se už v roce 2011 dokonce přidala na sociální síti ke skupině, která volá po konci kapitalismu.

O budoucnosti kapitalismu (a nejen kapitalismu) pochybuje – a není to již žádné tajemství – i přední český egyptolog Miroslav Bárta. „Reforma současného společenského, nebo chcete-li politického systému je pouhé prodlužování agonie,“ říká. A jmenuje i konkrétní zápory toho, jak nyní lidstvo žije.

„Vždyť současný systém je založený na dravosti, bezohlednosti, individualismu. Proto mají šanci v něm uspět lidé, kteří mají takovéto vlastnosti – a podle toho pak ten vývoj společnosti můžeme vidět. V těch, co ovládají, převládá negativismus. I proto vnímáme krizi identity i u vládnoucí elity – která dává zelenou pouze jistým zájmovým skupinám, či dovoluje to, co známe i z minulosti, aby vládly a měly v rukou moc pouze vlivné rodiny, které si vlivy mezi sebou předávají,“ uvedl mimo jiné tento egyptolog Bárta.

Stejně tak o krizi kapitalismu, či dokonce jeho konci promlouvají i další osobnosti. Potvrdila i to pěkná řádka rozhovorů, které jsem v minulosti dělala. Dost z nich lze najít zde na tomto portále. (Například též od lékaře Jana Hnízdila, psychologa Jeronýma Klimeše, buddhisty Libora Malého a dalších).